37. den, 26.10., Monte Gozo - letiště, 8km

Fotky jsou na zde a některé herberky zde.

Ve 3h mě vzbudil budík. Přebalil jsem baťoh a ve 3:45 se vydal v protisměru francouzské cesty. Nepršelo, šlo se dobře. Jen těch 19kg na zádech zatěžovalo nohu. Ale hůl, obdivovaná všemi poutníky, kteří se jí jen dotkli, ta sloužila dobře. Ale asi tak 1km před letištěm jsem musel přistoupit k zásadnímu kroku. Přeřezat ji, na 3 díly, aby se vešla do baťohu. Samozřejmě, nejlépe by bylo ji předat nějakému poutníkovi, ať slouží dál. Ale všichni poutníci ze SdC odlétají. Nepřilétají. Tak snad z ní někdy něco hezkého nebo užitečného vytešu. Na letišti jsem byl v 6h, pozdravil se s Umbertem, který přijel z města autobusem a s Ryanair letí přes Valencii do Bologni. A to je ze Španělska asi vše.

A teď ještě několik postřehů, které jsem chtěl napsat, ale vždy zapomněl nebo usnul.

Každý poutník, i poutník ateista, se po ránu pomodlí. Poklekne, skloní hlavu až k zemi a koukne pod postel, zda mu tam něco v noci nespadlo.

Velká kadidelnice Botafumeiro se prý začala používat kvůli zápachu stovek poutníků namačkaných v katedrále. Dnes, v době deodorantů už toto nehrozí, i když někteří poutníci deodorant nepoužívají, že ho nemají. Např. jeden český poutník jdoucí ze Sevilli. Zbytečná zátěž.

 

S chrápáním není problém. Pokud si poutník ujde svoji denní dávku km, dá si večeři s vínkem či pivem, tak spí jak neviňátko celou noc. Mlaskají, ale také chrápou, hlavně ti popojížděči. Za celých 5 týdnů jsem na nikoho nemlaskal, nikoho netahal za palec, ale ani mě nikdo nic takového nedělal. Ani jednou jsem nepoužil sluchátka, abych musel přehlušit něčí chrápání. Jen jednou, v Monesteiro, jsem utekl před chrápajícím holandským duem na terasu. Asi jsem nebyl dostatečně unavený nebo jejich výkon byl ten den extrémní. Ještě několikrát jsem s nimi spl ve společné místnosti a už to nebylo tak horzné. Asi jsem si zvykl.

O vybavení cesty a herberků svědčí, že jedinou zbytečností, kterou jsem vezl, je role toaletního papíru. V Galicii, za paušálních 5€ dostanete i povlečení na jedno použití. Já ho použil vícekrát, a vezu domů ještě 4 nepoužitá povlečení. Můžou se hodit a nic to neváží.

Poutník se na cestě stane dobrým stopařem. Tak dobrý jako Vinetú nikdy nebude. Nechodil do apačské školy, ale zda je stopa dnešní či starší, počet osob, a i stopy jednotlivých souputníků pozná bezpečně.

Jo a co jsem koupil za dárky? Jeden dárek pro všechny, viz obr. Jednu nasolenou a sušenou sedmi-osmikilovou prasečí kýtu. Pravda, není to z toho afroamerického? nebo opáleného? andaluzského čuníka, který se živí jen žaludy a lanýži. Na to jsem opravdu neměl. Je z čuníka evropského, růžolícího, galicijského, živícího se zbytky galicijské kuchyně, tedy chobotnicemi, caldem galegem, paellou... Takže choďte k nám na návštěvy, přineste si španělské víno a dokud bude z čeho, vždy vám rádi ukrojíme. A když budu zrovna doma, rád odpovím na vaše dotazy. Žádnou prezentaci už dělat nebudu.Slibuju, že do měsíce, tj. 26.11. na blog přidám galerii snímků a videí s komentářem. Tak maximálně 100, víc ne. Tak se tam občas koukněte a urgujte.

A málem bych zapomněl. Na závěr odtučňovací kúry došlo na vážení. Vážení, vážení nedopadlo tak špatně. 94,7kg. Štěpán je mi svědkem (dnes váží stejně jako já!!). To jest ztratil jsem více než 8kg mé živé váhy. 8kg jsem sice ztratil, ale 8kg jedlé váhy zase přivezl a v letadle jsem tedy cestou tam i zpět s baťohem vážil stejně.

36. den, pokračování

Děkuju za všechny sms, emaily a komentáře. Moc mě potěšily. Ale jsem dlužen ještě poslední etapu a pobyt v SdC.

Chtěl jsem dojít do SdC v 10h, abych si vše zařídil před začátkem každodenní poutnické mše v poledne, tj. zbavit se baťohu a získat potvrzení o vykonání pouti, pro poslední soud. To znamenalo vyrazit v 6h ráno z herberku. Večer jsem si vše připravil, abych nešustil a nebudil ostatní. Budíka jsem si dal na 5h, ale vzbudil jsem se už ve 4. Asi podvědomá příprava na pravidelné Bohouškovo buzení. Čas do 6 jsem využil ke psaní reportu.
Takže jsem si také vyzkoušel noční etapu se zapnutou čelovkou (poprvé,aspoň jsem ji netáhl zbytečně). Počasí přálo, nepršelo. Cesta vedla eukalyptovým lesem. Ten v noci tak divně vrže a šustí. Nezabloudil jsem, ve vesnici Susana si dal snídani a s prvními slunečními paprsky jsem podcházel dálnici obchvacující SdC. Do oficiny de los peregrinos jsem přišel chvíli po desáté. Po zkontrolování credentialu mi dali potvrzení, nechal jsem u nich batoh (jen do 20h) a vydal se znovu poznávat SdC. Už jsem tu potřetí.
Například jsem si musel s místními pantáty dát víno v porcelánovém hrníčku bez ouška v baru Ourense (pamatujete pánové?, viz foto). Na mši jsem šel dříve, abych stihl obejmout Kubu-Kubíčka a poděkoval mu za dárky a starost, kterou mi na cestě věnoval. Před mší zmiňuje ceremoniář došlé poutníky. Také zaznělo "de Sevilla uno peregrino de Republica Checa".

 Mši sloužil malinký stařičký biskup z Filipín spolu s dalšími cca 10 kněžími. A na závěr byla místní atrakce, Botafumeiro, 50kg kadidelnice létajicí prostorem na 20m laně.  Na mši jsem se pozdravil s Michelem, po mši před katedrálou s Tonym a jeho souputníkem Umbertem z Bologni. Šli se ubytovat. Já jsem si nocleh nehledal, protože jsem chtěl spát na Monte Gozo, to je poslední herberk před SdC na francouzské cestě, cca 6 km od centra a je na půl cesty od letiště, kam jsem chtěl dojít pěšky. Bloumal jsem ulicemi, zašel ještě na vínko a bocadillo se sýrem a ančovičkami do baru Ourense. Zašel k baru, kam jsem chtěl vzít večer své kumpány na paellu a ejhle, zavřeno.

Potkával jsem mnoho poutníků, které jsem neznal, kteří šli jiné cesty. Myslím ale, že bych mezi nimi poznal ty, kteří šli francouzskou cestu. Řekl bych, že vypadají bizarněji než ostatní, a jsou hlasití, družní, tak nějak jiní. Jsou to většinou "nováčci". A poutnická droga, endorfin, na ně působí silněji než na mazáky. Na naší cestě Via de la Plata jsem potkal jediného nováčka, a to byla Jessica z KFC. Jinak každý měl už alespoň jedno camino za sebou. A tak jsem v SdC znal jen Michela a Tonyho. Ostatním jsem utekl, nebo oni utekli mně (Agnes D, a Frank NL/D) nebo skončili dříve.

Odpoledne jsem nejdřive potkal Tonyho, pak nás našel Michel. Není to tak složité. Stačí projít těmi 3, 4 ulicemi, které tvoří centrum starého SdC a když nikoho nepotkáte, tak si sednout na zahrádku některého baru, a počkat až dotyčný projde kolem.

Umberto věděl o baru, kde je bohaté menu za 7.9€, tak jsme se dohodli, na 20h za katedrálou. Šel jsem si do oficíny pro baťoh. Přišel tam Ivan Havel. Oslovil jsem ho česky. Nebyl to Ivan Havel. Byl to pan Bárta, emigroval v sedmdesátých letech do JAR. Hezky jsme si česky pokecali o caminu a jiném. Jen jeho paní, nemluvící česky se krapet nudila. Mezitím začalo pršet.

K večeři jsem si dal zase Caldo galego, ještě lepší než v Xunqeiře a bohatou paellu marisco, tedy s plody moře. Takže jsem o ni nepřišel. Večírek to byl vydařený, ale v půl desáté jsem se s nimi rozloučil, musel jsem nakoupit dárky, které jsem měl rozmyšlené už dříve. Věděl jsem, že v Carrefouru mají do 22h.

Nakoupil, naložil dárky na hřbet, rázem jsem měl na zádech 19kg, a vyrazil na Monte Gozo. Z té tíhy mě začalo bolet koleno. V 23:30 jsem dorazil na Monte Gozo. V herberku tma, hospitalero tam byl do 22. Všichni spali, tak než abych potmě hledal prázdnou postel a harašením budil ostatní, natáhl jsem se ve společenské místnosti, dal budíka na 3:00 a spal ty 3 hodiny jak zabitý. A pokračování zítra už určitě poslední díl.

36. den, 25.10., Outeiro Vedra - Santiago de Compostella, 17km

.. a stanul poutník v tichém úžasu ....

35. den, 24.10., Laxe - Outeiro, 34km

Ráno bubnuje na střechu moderní herberku v Laxe silný déšť. Jako by Kuba-Kubíček říkal, nic ti neulehčím. Jsi přeci v Galicii a máš před sebou poslední pořádnou etapu, tak si ji užij. A opravdu, užil jsem si všeho, deště, sluníčka, bahna i silnice (ano, na cca 20km jsem se stal dobrovolně asfalťákem po velmi rušné silnici SdC-Ourense N-525). Déšť se střídal se sluníčkem, takže nemělo cenu ukládat pláštěnku. Byla celý den na mně. Buď na mně nebo v pohotovostní poloze, tj. navlečená na batohu a pak stačí jen provlíknou hlavu a ruce a je to.

Došlo také na ztrácení (ne zapomínání) věcí. První byla pláštěnka. V Bandeira z pohotovostní polohy sklouzla na zem a zjistil jsem to tak po 100m. Vracel jsem se pro ni a vidím, jak mi ji galego nese sice štítivě, jen ve dvou prstech, ale s úsměvem. Seděl v baru přes ulici, viděl jak mi spadla, tak se mě snažil dohnat. Další ztráta je můj klobouček. Jak jsem pořád přehazoval pláštěnku, strčil jsem ho asi nepozorně do kapsy a on vypadl. Byl jsem klidný, toho mi někdo večer přinese do herberku. Ale nikdo ho nepřinesl, ani žádné auto nepřivezlo. Cestou jsem postupně našel dvě čepice - baseballky. Jednu pánskou, jednu dámskou (s kytičkama), tak si říkám, jestli to není znamení. Klobouk se mnou procestoval 4 camina. Toto je na dlouho moje poslední camino (z několika důvodů), takže už ho nebudu potřebovat. Příští rok bych chtěl s Pavlou jet na týdenní puťák do střední Francie, Cro-Magnon, údolí řeky Dordogne... Jen jestli Pavla bude ochotná nosit tuto symbolickou obnošenou čepici s kytičkama. Do Francie, to ona pojede ráda.

Také jsem u cesty našel čerstvě spadlé nepotlučené obrovské jablko? nebo meloun? viz foto.
Autoportrét ještě s kloboukem.foto

34. den, 23.10., Mosteiro de Oseira - Laxe, 29km

Ráno pomalé probouzení. Ale hlava po likéru nebolela. Jen nepracovala. Čekal jsem na otevření baru v půl deváté. Stejně tak Tom. Po snídani hned stoupání, cca 100 výškových metrů nad klášter. Téměř na vršku si Tom vzpomněl na pláštěnku, kterou nechal v herberku. Já bych se pro ni nevracel a spolehl bych se na Kubu, Kubíčka, že to zařídí. Tom ale takovou zkušenost nemá. Shodil batoh a vrátil se. V další vesnici A Gouxa byl trh. Pár stánků s čínským oblečením, botami, ale take švec, který vyráběl dřeváky. Také 3 stánky s pulpo. Hned ta první, paní Pereiro z Luga mě začala nabízet, ale bylo teprve jedenáct a to je na oběd brzy. Dala mi aspoň koštnout. Dobré to je. V další vesnici, jde proti mně staroušek a volá, ...pulpo...Gouxa..., ten se na ni tak těšil:-). A já také dostal chuť, a když ji nabízeli v restauraci u silnice za 5€, neodolal jsem. Potkal jsem pár z JAR, jdou z Ourense, mají na to týden a spí v hotelech. Asi tam doma mají zlatý důl. A dál, nahoru, dolu, nahoru, dolu, hřálo sluníčko, takže ke konci jsem mlel z posledního. Večer jsme šli do baru na večeři. Bylo caldo galego, tj. kapustová z místní kapusty a tři velké plátky vepřového masa se salátem. Caldo jsem vyfotil jak hotové, tak i syrové. A své dva společníky. Tom je vlevo, Michel vpravo.

33.den, pokračování

Ještě se musím vrátit do Ourense. Roger (73) šel z Vilar de B. A cca 35km a jak je poutník unavený, nezvedá už tolik nohy, tak 3km před cílem, už v Ourense, zakopl o obrubník a upadl, odřel si bok, ruku a rozsekl obočí. Ale jde dal.

Ráno jsem vyšel ještě za tmy, cesta vedla přes římský most, a tu jsem už znal. Báječný veliký croissant k snídani . Narazil jsem tam na obchod, který měl kromě barů otevřeno již tak brzy. Ano, obchod s gumovými medvídky musí mít otevřeno v době, kdy chodí děti do školy a poutníci jsou vyhnáni z herberku. Měli i gumové čili papričky, po kterých jsem při prvním camini musel navštívit senhoru doktorku v Ponferadě. Tentokrát jsem odolal.
Za mostem začalo stoupání Dost dlouhé a příkré. Asi po hodině, když jsem se dostal nahoru, začalo pršet. Po galicijsku, tedy pokud přestalo, nemělo cenu sundávat pláštěnku. Cestou jsem minul Daniela s Francoise. Obdivovali moji hůl, jak je pevná a lehká. Možná lehčí, než jejich teleskopky. Francoise kategoricky prohlásila, že dál než do Cea nejde. Cea byl konec etapy i podle Corduly, ale já si chtěl zkrátit následující etapu, tak jsem si říkal, pokud nebude v Cea pršet, půjdu dál, do Mosteiro. Nepršelo, šel jsem dál, Cordula píše, že v Cea by měl každý ochutnat Pan de Cea, chleba, z Cea. Vyhlášený chléb v dalekém okolí, snad jediný tmavý chléb v Galicii a možná ve Šp. Ale kam se hrabe na "šumavu". Chtěl jsem si koupit malý vzorek, ale v měli jen celé pecny a nejsou zvyklí je krájet, Koupil jsem tam ale kousek empanady. Šp. pizza, tato s galicijskou kapustou, mrkví, čorízem atd.. Z Cea jsem šel příjemnou lesní cestou do Oseira. Že to bude cisterciácký klášter jsem věděl, ale jeho velikost mě překvapila. Informace viz google. Mnich, Louis, mi dal razítko do credetialu, zaplatil jsem 5€ a mohl se ubytovat. Dal mi také vlastnoručně malovaný obrázek Krista cca 6x12cm.Také jsme se, poutníci, mohli zúačastnit večerní modlitby. Byl to silný zážitek, který asi nekážu popsat. Cca 45 minut. Odcházel jsem ztichlým klášterem s mrazením. Ta modlitba nebyla kvůli nám, poutníkům. To dělaji každý den, a několikrát, viz kolo s denním rozvrhem. Neumím to popsat, snad až ústně, bude-li to někoho zajímat. Mnichů, včetně 2 noviců tam žije 11.
V prodejně, kromě knih, medu, pohlednic, prodávali i ruzné likéry. A protože v herberku byl kromě Michela, mě, argentinského páru ubytován také australan/tasmánec Tom, ten neodolal a koupil dvě 1/4l lahve eukalyptového likéru. Že to v Austrálii ještě nikoho nenapadlo, dělat z eukalyptu kořalku. A protože po první skleničce šel spát Michel, po druhé pár z Argentiny, tak na nás dvou bylo to dopít. On se zajímal o Prahu, já o Tasmánii... Likér nijak nepálí, po eukalyptu nevoní, ale je dost silný. Pod deku jsem lezl kolem půlnoci, a už jsem neměl sílu psát.
Jen upozorňuju na složení v herberku: Kanada, Austrálie, Argentina, a ještě ve vedlejším pensionu pár z JAR. Až na Asii, všechny kontinenty a já jediný, domorodec, Evropan.

33. den, 22.10. Ourense - Mosteiro de Oseira, 31km

Pěkná etapa. Pít se nemá. Ani eukalyptový likér. Zprávu dodám později.

32. den, dodatek

Po odeslání dnešní zprávy jsem seděl chvíli s Michelem z Quebecu a bavili jsme se o zítřejší etapě. Přišel hospitalero, místní galego. Asi se odpoledne bavili o nezávislosti Quebecu a Galicie, protože se zdravili "Quebec libre, svobodný", "Galicia libre". Pak se hospitalerovi rozvítili oči, celý se rozzářil, ukázal na mě Checoslovakia - Republica Checa. Jim se to povedlo, Raději jsem mu nic nevysvětloval, jak že se to u nás sběhlo, a popřál mu Galicia libre a šel spát.

32. den, 21.10. Xunqueira de Ambia - Ourense, 22km

Je neděle a v Galicii lokákní volby. Všechny 3 bary v X. jsou zavřené, tedy snídám v další vesnici O Pouzo. V baru plno, diskutují politiku, aspoň myslím. Vedle sedící starší galego se se mnou dá do řeči. Francouzsky, ale chvíli mi trvalo, než jsem to v tom galicijském šišlání poznal. Galicijština, galego je spíš podobná portugalštině než španělštině. Šp. nemá hlásku š, proto se to tu v nápisech hemží písmenem X, které v galego vyslovují š. Dnešní východiště Šunkejra, Xacobeo, Šakobeo, co to je? Svatý Jakub, Santiago, můj Kuba Kubíček. Tak ten galego z O Pouzo byl v Praze, ČR zná. To tu není obvyklé. Doufal, že ve volbách nevyhraje Galicijská levá alternativa.

Bylo jasno, sluníčko hřálo, ale bylo vidět, že jsme nad mlhou (obr). Pak začala cesta klesat, zalezli jsme do mlhy a byla dost zima. Na druhou stranu, mlha zakryla průmyslové předměstí Ourense (obr.). Když jsem přišel do O., mlha se rozpustila a bylo zase hezky. Herberk je ve starém františkánském klášteře, nedaleko od centra, ale o hodně výše. Cestou do herberku jsem míjel stánky na ulici. Nejdřív jsem myslel, že je to volební guláš, ale nebyly tam žádné transparenty. Co to bylo, viz foto a video. Na foto si všimněte posledního pána s rendlíkem. No ano, prodává se pulpo galego k nedělnímu obědu. Celá vařená chobotnice (rusky osminog:-)za 30€, porce na dřevěném talířku za 5€.
Na město jsem měl dost času, je na svazích nad řekou Minho. Velká katedrála, uvnitř temná, římský most. U toho mostu jsem si dal pivo. Hezká barmanka (pardon). Nabízeli večer menu za 9€, s chobotnicí. Zeptal jsem se v kolik otvírají jídelnu. Ve 20:30, to je tu obvyklé. A máte pulpo? Máme. Herberk se zamyká ve 22h, to stihnu. Bylo to asi 1km od herberku. V 18h jsem zašel na mši, je neděle. Ale celé odpoledne jsem směřoval k chobotnici, dokonce jsem odmítl pozvání Rogera na večeři, na revanš.
Do baru jsem přišel už v 19:45, dal si pivo, barmanka se usmívala (pardon) a vše bylo fajn. V 20h barmanka odešla, nahradil ji starší vrchní a v 20:30, se zeptal co si dám. Menu. Caldo galego (místní kapustová polévka) a pulpo. Pulpo nemáme. Mně se v tu chvíli zbortil svět. Jak to? Vždyť jsem se ptal, a řekli mi, že ji máte. Zaplatil jsem pivo a vyběhl z baru a hledal, kde mají pulpo. Chvíli to trvalo, bylo to šílené. Naštestí, v baru Lizzara ji měli. Byla výtečná. MC může potvrdit, že někdy je nejedlá, ba nechutná. Byla sice dražší, ale snesitelně. Jsem spokojen a jeden z cílů mám splněný, pulpo galego, nebo pulpo a feira. Ještě dojít do SdC a dát si tam v baru Del Norte paellu, jako v roce 2006 a 8.

Pokud se tu to pulpo šílenství odehrává každou neděli, pak místní chobotnice musí být na červené listině ohrožených druhů. Ano, podílel jsem se a tom také, ale já jen jednou za 2 roky, ne každý víkend.

Omlouvám se, obrázky jsou asi přeházené, ale snad se v tom vyznáte. Rozeznáte přeci chobotnici od rafinérie. Brounoc.

31. den, pokračování

Ne, nestávkuji. Jen jsem byl včera unavený, hodně unavený.
V Laza jsem snídal, jak je v sobotu obvyklé, s lovci. A zde byli hodně rozjaření, psi ve vozičcích za auty natěšení. U stolku platili zápisné a dostávali papírky, asi s plánem lovu. Zeptal jsem se souseda u baru (po náležitém pročtení slovníku), zda jdou na medvěda? (uso), "no" smáli se, na jelena? (cierva), "no, no, a pequeno, a corza", tedy srnu. Během stoupání na vrchol jsem slyšel 4 rány. Trefili, netrefili? Už se nedozvím.
Minul jsem kamenný ukazatel, kde byla neodloupnutá cifra 155.386 km do Santiaga. Tedy 100000, a možná jen 99999 mých kalibrovaných dvojkroků. To už je kousek.
Stoupání asi 500m výškových, pak chvíli po hřebeni, krásné počasí. V herberku a přilehlém baru v Alberguerii jsem si dal s Lydií kafe museli jsme podepsat jednu mušlí, viz obr. A pak zase sešup dolů, do široké, ploché kotliny. Začalo mě pobolívat koleno. V městečku Vilar de Barrio jsem konečně narazil na hórreo, čti oreo, sýpky, či sklep na kukuřici aj. viz. Asi až ve Vilar začíná ta pravá Galicie, protože od té doby jsou všude.
Do cíle jsem dorazil kolem 18h značně unaven. Po teplé sprše (živá voda) jsem se šel do městečka podívat na na klášter s velkým, zavřeným románským kostelem. Klášter ti byl založen už v 9. století. Na večeři jsem šel s francouzi Danielem a Francoise a quebečanem Michelem. Báječná čočková polévka, pavo (krůta), která chutnala jak skopové. Moc dobré.
Kvůli bolesti kolena jsem si naordinoval želé a gumové medvídky. Bez následků.

31.den, 20.10., Laza - Xunqueira de Ambia, 33km

Byla to pěkná etapa.

30. den, 19.10., A Gudiňa - Laza, 36km

Včera jsem byl unavený, tak jsem nenapsal nic o herberku v Gudině. Jednoduchý za 5€, bez kuchyně. Byli jsme tam 4 z Lubiánu, nový poutník Roger z Nancy (73 let) a Pedro, španělský cyklista. Byl jsem unavený a byla mi zima, tak jsem nešel s ostatními na večeři, ale dojedl zbylý chléb se sýrem a fuetem. Zalezl jsem do spacáku, přikryl se dekou a psal včerejší raport. Stejně tak Francoise a Pedro.
Také jsem zapomněl při popisu Galície na marrones - jedlé kaštany - jsou všude, krásné mohutné stromy, které právě shazují své plody. Mohou se jíst i čerstvé (hlavně DuP), nemusí se péct. A ještě jedna věc je pro Galicii typická, ale zatím jsem na ni nenarazil, tak počkám, až ji vyfotím.

Dnes ráno po snídani (obrovský croissant, ještě potřený cukrovou polevou, že se musel jíst příborem) jsem si na poště vyzvedl 100€, které mi včera poslal Štěpán přes Western Union. Praktická služba, jen poněkud drahá (400Kč).
Byla mlha, ale na nebi byly vidět hvězdy. Vycházel jsem v 9h, za chvíli vyšlo slunce a mlhu rozehnalo a nastala krása nesmírná, odměna za předchozí dva dny poutnického strádání v pláštěnce. Nic zvláštního se na cestě nepřihodilo, jen jsem se neustále zdržoval focením. Cesta byla většinou po hřebeni ve výšce cca 1000m, posledních 12km pomalé klesání na 500m. Ostatní, viz foto. Zase ta malebná oblaka.

Opět ale, podél trasy camina je veliký stavební ruch. Začíná se tu stavět dálnice. Staří poutníci našli nejjednodušší přechod přes hory a současní projektanti jen opisují. Bylo to vidět před dvěma lety na Caminu Primitivu v Asturii a Cantabrii, je to vidět zde. Śkoda.

Herberk v Laza je moderní pavilón u fotbalového hřiště. Cestou do herberku se poutník přihlásí na "Civilní obraně", zaplatí 5€, dostane klíč a povlečení. V herberku je dobře vybavená kuchyně. Chtěl jsem spotřebovat zbylý kuskus, cca 2 porce. Nabídl jsem Rogerovi, že uvařím ratatouille s kuskusem. Rád přijal. Šel jsem do města koupit cuketu, lilek, rajčata, zbytek potřebných ingrediencí jsem už měl.
V prvním krámku měli jenom ovoce a ze zeleniny jen cibuli a česnek. Zeptal jsem se na rajčata, přinesla 3 zezadu, pak cuketu (calabasin), že má jen velkou a přinesla zezadu půl velké cukety, a co lilek? berenjena (to jsem si před nákupem našel ve slovníku), Šla dozadu a přinesla dva malé lilky. Bueno, kolik budu platit? Mávla rukou, "nado", nic. Je to z její zahrádky. Ne to nejde.....Tak ať v Santiagu za ní "něco udělám". Ale co, tomu jsem nerozuměl. Pomodlím?, pohladím Kubu po ramenou? Uvidím, něco udělám, jen nezapomenout. Vyšel jsem z krámku a vzpomněl, že je třeba ještě klobáska a pivo. Vrátil jsem se, s tím, že teď už budu platit a nakoupil.
Uvařil jsem, a snad to Rogerovi chutnalo, nic nenechal a porce byla pro 4:-)

A ještě jedno překvapení. Přišla(přijela) Lydia. V Gudině je ode dneška do neděle zavřený herberk, protože v něm bude volební místnost pro lokální volby. Měla štěstí, hodný galego ji hodil odvezl z Gudini 30km autem do Laza. Tak je nás 6.
Vařila si houby, možná ty hřiby, které jsem vám vyfotil.

Ten osel je na louce hned vedle herberku, je přitulný a úžasně hlasitě hýká, jako když se pumpuje starou rezavou pumpou a zbytek bez komentáře.

29. den, 18.10., Lubián - A Gudiňa, 24km

Ráno jsem nikam nespěchal, etapa byla krátká, s podobným stoupáním jako včera, do výšky 1250m, cca 300 výškových metrů. A tak jsem v baru, po snídani čekal, zda přestane pršet. Kupodivu přestalo. Také bylo vidět na okolní kopce, které byly včera v mracích. Hezké to tu mají.
Stoupalo se mi dobře. V průsmyku Puerto de a Canda jsem byl o 30minut dřive oproti Cordule. Dnes jsem byl odměněn pohledem zpět do údolí. Ke včerejšímu průsmyku se na obr. vine dálnice, Vrcholové foto u hraničního kamene mezi Kastilí a Galicií má zcela jinou atmosféru a udělal ho kochající se šp. motorista.

Během sestupu začalo lehce pršet, slejvák, který mě zase pěkně zvlhčil, ten začal až 5km před cílem. Cesta byla moc pěkná, pestrá, Galicie, Všude teče voda, spousty vody, vše se zelená, vesnice, i menší města voní hnojem. Po kravách se na ulici neuklízí. To zařídí déšť. V Kastilii, v Riegu jsem viděl, jak pani pastýřová po průchodu stáda ovcí zametala ulici.
Ve Villavela jsem dostal lekci galicijštiny, galego. Barman říkal "čado, čado" a ukazoval na nebe. Já na to "déšť, fluvio", a on se směje a "no, no, a Galicia, čado".

Za O Pereiro štěkání, a v dálce cca 100m, mezi keři vidím jak ke mně běží smečka ovčáckých psů (5 nebo 6), pěkně velikých. Průšvih říkám si. Když byl první tak 15m ode mě, začal jsem kolem sebe mávat holí (ještě že ji mám, díky Kubíčku) a hulákat a zabralo to. Ještě párkrát štěkli a potichu se vraceli. Dělali dobře svoji práci. Měl jsem nahnáno, ale kupodivu se mi nezježily chlupy, jako když po mně v Praze vyjede nějakej ratlík.

A pak začalo pršet pořádně a já se těšil do Gudini.

28. den, dodatek

V herberku v Lubianu už byli 4 poutníci, kteří šli kratší etapu. Starší pár francouzů z Nantes, Francoise a Daniel, ti obsadili jediné dvě postele v přízemí, v kuchyni. Kanaďan Michel z Québecu a američanka Patrice, asi pár, který se sestavil až ve Španělsku, byli v místnosti v patře s cca 10 palandami. Tam jsem se ubytoval i já. Patrice ráno odjela autobusem do Burgosu. Myslím, že jsem by nástrojem Kuby Kubíčka, aby se při loučení neděly nějaké nepřístojnosti.
Ohřál jsem si konzervu Almondigas, masových koulí a k tomu kuskus. Řekl bych, že to byla porce pro dva.

K chvále DuPa. Fotky jsou z mobilu. Na displeji 3x4cm při cílení nic nevidím. Takže kamkoliv zacílíš, tam něco pěkného nafotíš.

Doufám, že jsem líčením o této etapě nenarušil křehkou konstrukci kolem historické věty pronesené v JL. O N. se nebojím.

Že rostou houby i tady, dokládá obr. Bedly nefotím, ty se dají kosit kosou.

28. den, 17.10., Puebla de Sanabria - Lubián, 29km

Mohlo by se říci příšerná etapa, ale vzpomněl jsem na Život Briana od Monty Pythonů "Život z té lepší stránky ber!", a nebylo to zas tak hrozné. Ale popořadě. Dnes konečně zase horská etapa. Ještě v Kastilii, ale zítra již vkročím do Galicie. Ve 2 ráno začalo pršet a prší stále (je 21h). Moji souputníci DuP a MC z prvního Camina jistě vzpomenou na galicijské etapy, kdy se čeká, jestli náhodou nepřestane pršet. A když nepřestává, tak se vyrazí na cestu v tom nejkrutějšim lijáku. V Galicii údajně prší 300 dní v roce. Nebo se říká, že v Galicii buď prší nebo pršet brzy začne. Ráno jsem čekal v baru v Puebla, měl jsem báječný croissant, rozpůlený, rozpečený a k němu máslo a marmeládu, a samozřejmě cafe con lecce grande. A prší, a prší abych tu pořád někoho necitoval. Takže oblékám plášfěnku, jako každé ráno chvíli pobloudím, než se oko naučí rozeznávat žluť šipky od lišejníků a spadlého listu. Na půl etapy se ze mě stal asfaltér, tj. poutník, který bez zaváhání zvolí asfaltku, pokud má příležitost. Já mám obvykle raději kamenité cesty. Na asfaltu mě za chvílí pálí chodidla. Ale volba byla jasná, protože cesta byla plná vody a bahna. Moc toho na asfaltu poutník nezažije, snad jen pozdravné blikání a troubení projíždějících aut a zvlášť kamiónů. A také jsem zahlédl srnky, Poprvé po 4 měsících putování po Iberském poloostrově. A stále prší a prší. Do Reqeujo, 16 km, kde začíná dnešní stoupání do 1350m, jsem došel před polednem v čvachtajích botách a provlhlý, ne promočený. Pláštěnka Tatanka je skvělá. V baru počkám až přestane pršet. Je tam teplo, objednávám si cafe con lecce a bocadillo con tortilla. Španělská tortilla je něco úplně jiného než ta mexická, kterou známe u nás. Brambory ve vajíčku pomalu opékané na pánvi. Když se povede, je to úžasná pochoutka. A tahle se povedla. Zase se obrátím na své souputníky. Vzpomínáte na naše první bocadillo s tortilou v opuštěném městě Ruesca? Na to se nedá zapomenout. Teplá vajíčka s třaslavým ne propečeným žloutkem a v tom ty křehké brambory? tak přesně takovou mi přinesla pěkná černovláska s dlouhými vlnitými vlasy upravenými na mokro, jako by právě přišla z toho deště, nebo vylezla z vany. No pohádka, ta tortilla. Čekám až se vyprší, je půl druhé. Dávám si cafe solo a začínám uvažovat, že bych tu dnes skončil. Dalo by se to stihnout do Santiaga. Zaplatím a jdu se podívat k herberku. Zase bloudím, tak v jiném baru dávám cafe solo a studuji pořádně Cordulu. A také kouknu do lokálních novin na předpověď. Dnes déšť, zítra déšť (90%). Je rozhodnuto. Jdu dál. Cordula píše: "průsmyk Porte de Pordelo je možno překonat po cestě i po silnici. Doporučuje i za deště jít po cestě, která se sice občas mění v potok, ale poutník by se připravil o nevšední zážitek. Cordule bezmezně věřím a volím cestu. Nebylo to tak hrozné a snad fotky, včetně té vrcholové, popíší atmosféru lépe než já. A byla to pěkná etapa. To může člověk zažít jen na caminu. Na týdenní dovolené v Krkonoších by se za deště hrál scrabble, šlo by se do Snacku, do kina, do bazénu, a tady člověk musí v osm hodin vypadnout z herberku a jít a tak poznat  hory i za nepříznivého počasí. A mají své kouzlo.
Je to dnes nějaké pomalé, proto jen 2 fotky.

27. den, 16.10. Mombuey - Puebla de Sanábria, 31km

Moc se mi dnes psát nechtělo. Před 5 lety mi umřel otec. Tak jsem dnes cestou vzpomínal na rodiče, a tak... Kuba, Kubíček mi to ulehčil, když vše přikryl temnou dekou. Bylo sychravo, mrholilo, ale nebylo to na pláštěnku. Cesta klikatá, pestrá, vesnice se k sobě přibližují, už to není 20-30km jako v Extremaduře, ale 2-3km. Sice jsou malé, ani bar nemají, ale cestu okoření. Takže se mi šlo celkem dobře.
Za celý den jsem nenarazil na otevřený kostel, abych za rodiče zapálil svíčku. Oni ale v tom Španělsku nahradili svíčky žárovičkami. Vhodíš minci 10 centů, rozsvítí se malá žárovička, vhodíš dvacetník 2, euro... To už je úplný úlet, připadá mi to jako hrací automat. Za chvíli, když si připlatíš, bude žárovka třeba měnit barvy nebo blikat. Takže možná dobře, že bylo zavřeno.
Do Puebla de Sanábria, jsem přišel kolem 17h. Herberk je tu u řeky, je soukromý, tedy dražší, 10€, ale perfektní a jsem tu úplně sám. Šel jsem, spíše vyšplhal 200 schodů, do města, nad řekou Tera, viz obr. Město je plné křivolakých uliček, vedoucích nahoru, k citadele a ke kostelu.

V herberku je vybavená kuchyně, tak jsem si uvařil kuskus s cuketou, paprikou, rajčetem a nějakou klobáskou (obr).

Přikládám ještě obrázek kostela v Mombuey, kde je vidět ta raketa. Včerejši obrázek to byl spíše raketoplán.

Nevím, jestli to je na obrázku vidět, ale ta kráva měla žluté rohy jak banány, a ta za ní zas červené, a byla tam i s modrými rohy.

Ještě ke komentářům. Samozřejmě se těším domů, a stejně se těším na zítřejších 28km do Lubiánu. A doma se na mě také těší. Snad se na mě Pavla nebude zlobit, když tu zveřejním její včerejší smsku.
"... šumi mi radio, už abys tu byl a seřídil to..."
Nic v tom nehledejte, není to žádná šifra, žádný kód, prostě šumí radio v kuchyní a doma se na mě těší :-)

26. den, 15.10., Santa Marta de la Tera - Mombuey, 37km

Ráno jsem se rozloučil s Michelem. Jel autobusem do Ourense, pak do Santiaga a pozítří vlakem domů.

Vyšel jsem v 8h za tmy, bez snídaně. Bylo mi zima. Zítra už si ráno vezmu dlouhé kalhoty. Cesta byla ale velmi příjemná. Vedla proti proudu řeky Tera. Procházela kolem lesíků, cca 1ha. Oni to vlastně nejsou lesy, spíš plantáže vyrovnaných stromů do přesných řad, vysokých nezkroucených listnáčů, asi rychle rostoucích. V nich by vás houbaření nebavilo.

Ale protože se blížíme k horám, položil sv. Jakub na jedné takové sklizené plantáži rovnou větev, lehounkou jako pírko (obr.) Zkrátil jsem ji, zbavil kůry a pomalu si na ni zvykám. No není kouzelná? (obr). A zas ten JdC "jaký jste to chodec, když nemáte bodec?"
No bodec to není, řekněme konec. Za 30 centů, no nekupte to (obr). Takže, jaký bych byl chodec, kdybych neměl konec?

Snídal jsem u řeky Tera(obr). Tam mě došla Lydie. Na řece dále proti proudu byla velká a plná přehrada, se spuštěnou turbínou (obr). Neodolal jse a vlezl do vody. Bylo to tak báječné (obr).

Poobědvali jsem v baru v Olieros de Tara domácí čorízo pani barmanky "mi chorizo de mi cerdo" jsem rozuměln jako "moje čorízo z mého prasátka" a bylo skvělé a bylo ho tolik, že jsem si část zabalil na cestu.

V Rionegro de la Puente (rodišti zakladatele venezuelského Caracasu, píše Cordula)j sem se rozloučil s Lydii. Ona zůstala v pěkném místním herberku (sama) (obr). Mně naordinovala Cordula ještě 9km do Mombuey, kde je kostel z 12. stol. s věží jak raketa. V herberku jsou dva cyklisti, španělé. Je tu mikrovlnka, tak jsem si udělal zase masové koule s rýží, mana nebeská.

Nemůže být každá etapa perla, ale poslední dvě byly určitě perlivé.

Včera jsem pozoroval první známky podzimu, žluté listí na stromech ve stromových plantážích a spadané lístí ořechů. A včera odpoledne fičel studený vítr, až jsme se báli, aby nepřinesl sníh.

Vím, že za komentáře mohu být jen vděčný, není na ně nárok, ale dnes dlouho nepřicházely, až jsem si myslel, jestli ve volbách nevyhráli komunisti a nezavedli cenzuru.