37. den, 26.10., Monte Gozo - letiště, 8km

Fotky jsou na zde a některé herberky zde.

Ve 3h mě vzbudil budík. Přebalil jsem baťoh a ve 3:45 se vydal v protisměru francouzské cesty. Nepršelo, šlo se dobře. Jen těch 19kg na zádech zatěžovalo nohu. Ale hůl, obdivovaná všemi poutníky, kteří se jí jen dotkli, ta sloužila dobře. Ale asi tak 1km před letištěm jsem musel přistoupit k zásadnímu kroku. Přeřezat ji, na 3 díly, aby se vešla do baťohu. Samozřejmě, nejlépe by bylo ji předat nějakému poutníkovi, ať slouží dál. Ale všichni poutníci ze SdC odlétají. Nepřilétají. Tak snad z ní někdy něco hezkého nebo užitečného vytešu. Na letišti jsem byl v 6h, pozdravil se s Umbertem, který přijel z města autobusem a s Ryanair letí přes Valencii do Bologni. A to je ze Španělska asi vše.

A teď ještě několik postřehů, které jsem chtěl napsat, ale vždy zapomněl nebo usnul.

Každý poutník, i poutník ateista, se po ránu pomodlí. Poklekne, skloní hlavu až k zemi a koukne pod postel, zda mu tam něco v noci nespadlo.

Velká kadidelnice Botafumeiro se prý začala používat kvůli zápachu stovek poutníků namačkaných v katedrále. Dnes, v době deodorantů už toto nehrozí, i když někteří poutníci deodorant nepoužívají, že ho nemají. Např. jeden český poutník jdoucí ze Sevilli. Zbytečná zátěž.

 

S chrápáním není problém. Pokud si poutník ujde svoji denní dávku km, dá si večeři s vínkem či pivem, tak spí jak neviňátko celou noc. Mlaskají, ale také chrápou, hlavně ti popojížděči. Za celých 5 týdnů jsem na nikoho nemlaskal, nikoho netahal za palec, ale ani mě nikdo nic takového nedělal. Ani jednou jsem nepoužil sluchátka, abych musel přehlušit něčí chrápání. Jen jednou, v Monesteiro, jsem utekl před chrápajícím holandským duem na terasu. Asi jsem nebyl dostatečně unavený nebo jejich výkon byl ten den extrémní. Ještě několikrát jsem s nimi spl ve společné místnosti a už to nebylo tak horzné. Asi jsem si zvykl.

O vybavení cesty a herberků svědčí, že jedinou zbytečností, kterou jsem vezl, je role toaletního papíru. V Galicii, za paušálních 5€ dostanete i povlečení na jedno použití. Já ho použil vícekrát, a vezu domů ještě 4 nepoužitá povlečení. Můžou se hodit a nic to neváží.

Poutník se na cestě stane dobrým stopařem. Tak dobrý jako Vinetú nikdy nebude. Nechodil do apačské školy, ale zda je stopa dnešní či starší, počet osob, a i stopy jednotlivých souputníků pozná bezpečně.

Jo a co jsem koupil za dárky? Jeden dárek pro všechny, viz obr. Jednu nasolenou a sušenou sedmi-osmikilovou prasečí kýtu. Pravda, není to z toho afroamerického? nebo opáleného? andaluzského čuníka, který se živí jen žaludy a lanýži. Na to jsem opravdu neměl. Je z čuníka evropského, růžolícího, galicijského, živícího se zbytky galicijské kuchyně, tedy chobotnicemi, caldem galegem, paellou... Takže choďte k nám na návštěvy, přineste si španělské víno a dokud bude z čeho, vždy vám rádi ukrojíme. A když budu zrovna doma, rád odpovím na vaše dotazy. Žádnou prezentaci už dělat nebudu.Slibuju, že do měsíce, tj. 26.11. na blog přidám galerii snímků a videí s komentářem. Tak maximálně 100, víc ne. Tak se tam občas koukněte a urgujte.

A málem bych zapomněl. Na závěr odtučňovací kúry došlo na vážení. Vážení, vážení nedopadlo tak špatně. 94,7kg. Štěpán je mi svědkem (dnes váží stejně jako já!!). To jest ztratil jsem více než 8kg mé živé váhy. 8kg jsem sice ztratil, ale 8kg jedlé váhy zase přivezl a v letadle jsem tedy cestou tam i zpět s baťohem vážil stejně.