17.den, 6.10., Aldeanueva del Camino - Calzada de Béjar, 22km

Přes víkend připravila Cordula dvě odpočinkové etapy. Dnes 22km, v neděli dokonce jen 20km. Ráno jsem si zašel na churros (raději nebudu psát výslovnost) do churrarie (to už vůbec ne). Jsou to takové křupavé ale přitom uvnitř měkké trubičky, čerstvě osmažené v oleji. Šel jsem si pak zabalit a kolem 8:30 vyrazil. Stavil jsem se ale ještě jednou v churrarii na druhé snídani, protože měli také velké nadýchané croissanty.
Cesta sice vedla prvních 8km po silnici, ale po ránu to tak nevadí. Nohy jsou nedočkavé, natěšené a jsou rády, že jdou.
Hora Camacho, včera tak vyzývavá se ráno cudně zahalila do mraků. Doufal jsem, že během dne poodhalí něco ze svých svůdných svahů. Velmi pomalu z ní sluníčko stahovalo oblačnou přikrývku. A mě se vybavila scéna z Felliniho Amarcordu, jak pomatený strýček na stromě volá celé odpoledne "já chci ženskou! Já chci ženskooouuuu". Ale ne, nebojte, normálně na takové věci poutník vůbec nemyslí. Ten myslí jen na příští herberk, jak se osprchuje, povečeří a půjde spát. To jen ten pomalý striptýz hory Camacho....

Po 8km lázně Baňos de Montemayor, lázně už za římanů. Odpočinul jsem si na lavičce a pak vystoupal do 900m, do průsmyku Puerto de Bejár, kam se musela natěsnat k původní římské silnici i silnice moderní, dálnice a ještě železnice. Pak jsem sešel cca 300 výškových metrů do údolí řeky Rio Cuerpo de Hombre. Byla to jedna z nejhezčích etap.
V malinké vesnici, La Calzada de Béjar, v soukromém herberku za 10€ a s večeří za 8.5 (těstoviny, tortilla, zmrzlina) už čekal Zaragozan a francouz, kterého jsem potkal v Méridě a o němž jsem si myslel, že ráno půjde do nemocnice, protože měl krvavé puchýře na chodidlech. Popojel kus autobusem, sice trpí ale šlape. Také jsem tu našel dva kamarády. Přes ulici Pancho, kůň kluk, nepoznám jestli valach nebo hřebec, toho jsem získal za hrsti zelené trávy a u boudy přivázaný Theo, toho za drbání. Viz obr. a video, nevím jestli to bude fungovat.