31. den, pokračování

Ne, nestávkuji. Jen jsem byl včera unavený, hodně unavený.
V Laza jsem snídal, jak je v sobotu obvyklé, s lovci. A zde byli hodně rozjaření, psi ve vozičcích za auty natěšení. U stolku platili zápisné a dostávali papírky, asi s plánem lovu. Zeptal jsem se souseda u baru (po náležitém pročtení slovníku), zda jdou na medvěda? (uso), "no" smáli se, na jelena? (cierva), "no, no, a pequeno, a corza", tedy srnu. Během stoupání na vrchol jsem slyšel 4 rány. Trefili, netrefili? Už se nedozvím.
Minul jsem kamenný ukazatel, kde byla neodloupnutá cifra 155.386 km do Santiaga. Tedy 100000, a možná jen 99999 mých kalibrovaných dvojkroků. To už je kousek.
Stoupání asi 500m výškových, pak chvíli po hřebeni, krásné počasí. V herberku a přilehlém baru v Alberguerii jsem si dal s Lydií kafe museli jsme podepsat jednu mušlí, viz obr. A pak zase sešup dolů, do široké, ploché kotliny. Začalo mě pobolívat koleno. V městečku Vilar de Barrio jsem konečně narazil na hórreo, čti oreo, sýpky, či sklep na kukuřici aj. viz. Asi až ve Vilar začíná ta pravá Galicie, protože od té doby jsou všude.
Do cíle jsem dorazil kolem 18h značně unaven. Po teplé sprše (živá voda) jsem se šel do městečka podívat na na klášter s velkým, zavřeným románským kostelem. Klášter ti byl založen už v 9. století. Na večeři jsem šel s francouzi Danielem a Francoise a quebečanem Michelem. Báječná čočková polévka, pavo (krůta), která chutnala jak skopové. Moc dobré.
Kvůli bolesti kolena jsem si naordinoval želé a gumové medvídky. Bez následků.