Chtěl jsem dojít do SdC v 10h, abych si vše zařídil před začátkem každodenní poutnické mše v poledne, tj. zbavit se baťohu a získat potvrzení o vykonání pouti, pro poslední soud. To znamenalo vyrazit v 6h ráno z herberku. Večer jsem si vše připravil, abych nešustil a nebudil ostatní. Budíka jsem si dal na 5h, ale vzbudil jsem se už ve 4. Asi podvědomá příprava na pravidelné Bohouškovo buzení. Čas do 6 jsem využil ke psaní reportu.
Takže jsem si také vyzkoušel noční etapu se zapnutou čelovkou (poprvé,aspoň jsem ji netáhl zbytečně). Počasí přálo, nepršelo. Cesta vedla eukalyptovým lesem. Ten v noci tak divně vrže a šustí. Nezabloudil jsem, ve vesnici Susana si dal snídani a s prvními slunečními paprsky jsem podcházel dálnici obchvacující SdC. Do oficiny de los peregrinos jsem přišel chvíli po desáté. Po zkontrolování credentialu mi dali potvrzení, nechal jsem u nich batoh (jen do 20h) a vydal se znovu poznávat SdC. Už jsem tu potřetí.
Například jsem si musel s místními pantáty dát víno v porcelánovém hrníčku bez ouška v baru Ourense (pamatujete pánové?, viz foto). Na mši jsem šel dříve, abych stihl obejmout Kubu-Kubíčka a poděkoval mu za dárky a starost, kterou mi na cestě věnoval. Před mší zmiňuje ceremoniář došlé poutníky. Také zaznělo "de Sevilla uno peregrino de Republica Checa".
Mši sloužil malinký stařičký biskup z Filipín spolu s dalšími cca 10 kněžími. A na závěr byla místní atrakce, Botafumeiro, 50kg kadidelnice létajicí prostorem na 20m laně. Na mši jsem se pozdravil s Michelem, po mši před katedrálou s Tonym a jeho souputníkem Umbertem z Bologni. Šli se ubytovat. Já jsem si nocleh nehledal, protože jsem chtěl spát na Monte Gozo, to je poslední herberk před SdC na francouzské cestě, cca 6 km od centra a je na půl cesty od letiště, kam jsem chtěl dojít pěšky. Bloumal jsem ulicemi, zašel ještě na vínko a bocadillo se sýrem a ančovičkami do baru Ourense. Zašel k baru, kam jsem chtěl vzít večer své kumpány na paellu a ejhle, zavřeno.
Potkával jsem mnoho poutníků, které jsem neznal, kteří šli jiné cesty. Myslím ale, že bych mezi nimi poznal ty, kteří šli francouzskou cestu. Řekl bych, že vypadají bizarněji než ostatní, a jsou hlasití, družní, tak nějak jiní. Jsou to většinou "nováčci". A poutnická droga, endorfin, na ně působí silněji než na mazáky. Na naší cestě Via de la Plata jsem potkal jediného nováčka, a to byla Jessica z KFC. Jinak každý měl už alespoň jedno camino za sebou. A tak jsem v SdC znal jen Michela a Tonyho. Ostatním jsem utekl, nebo oni utekli mně (Agnes D, a Frank NL/D) nebo skončili dříve.
Odpoledne jsem nejdřive potkal Tonyho, pak nás našel Michel. Není to tak složité. Stačí projít těmi 3, 4 ulicemi, které tvoří centrum starého SdC a když nikoho nepotkáte, tak si sednout na zahrádku některého baru, a počkat až dotyčný projde kolem.
Umberto věděl o baru, kde je bohaté menu za 7.9€, tak jsme se dohodli, na 20h za katedrálou. Šel jsem si do oficíny pro baťoh. Přišel tam Ivan Havel. Oslovil jsem ho česky. Nebyl to Ivan Havel. Byl to pan Bárta, emigroval v sedmdesátých letech do JAR. Hezky jsme si česky pokecali o caminu a jiném. Jen jeho paní, nemluvící česky se krapet nudila. Mezitím začalo pršet.
K večeři jsem si dal zase Caldo galego, ještě lepší než v Xunqeiře a bohatou paellu marisco, tedy s plody moře. Takže jsem o ni nepřišel. Večírek to byl vydařený, ale v půl desáté jsem se s nimi rozloučil, musel jsem nakoupit dárky, které jsem měl rozmyšlené už dříve. Věděl jsem, že v Carrefouru mají do 22h.
Nakoupil, naložil dárky na hřbet, rázem jsem měl na zádech 19kg, a vyrazil na Monte Gozo. Z té tíhy mě začalo bolet koleno. V 23:30 jsem dorazil na Monte Gozo. V herberku tma, hospitalero tam byl do 22. Všichni spali, tak než abych potmě hledal prázdnou postel a harašením budil ostatní, natáhl jsem se ve společenské místnosti, dal budíka na 3:00 a spal ty 3 hodiny jak zabitý. A pokračování zítra už určitě poslední díl.
Tak se trochu smutně těšíme na poslední díl ... tady se výrazně ochladilo.
OdpovědětVymazatSt.D.