33.den, pokračování

Ještě se musím vrátit do Ourense. Roger (73) šel z Vilar de B. A cca 35km a jak je poutník unavený, nezvedá už tolik nohy, tak 3km před cílem, už v Ourense, zakopl o obrubník a upadl, odřel si bok, ruku a rozsekl obočí. Ale jde dal.

Ráno jsem vyšel ještě za tmy, cesta vedla přes římský most, a tu jsem už znal. Báječný veliký croissant k snídani . Narazil jsem tam na obchod, který měl kromě barů otevřeno již tak brzy. Ano, obchod s gumovými medvídky musí mít otevřeno v době, kdy chodí děti do školy a poutníci jsou vyhnáni z herberku. Měli i gumové čili papričky, po kterých jsem při prvním camini musel navštívit senhoru doktorku v Ponferadě. Tentokrát jsem odolal.
Za mostem začalo stoupání Dost dlouhé a příkré. Asi po hodině, když jsem se dostal nahoru, začalo pršet. Po galicijsku, tedy pokud přestalo, nemělo cenu sundávat pláštěnku. Cestou jsem minul Daniela s Francoise. Obdivovali moji hůl, jak je pevná a lehká. Možná lehčí, než jejich teleskopky. Francoise kategoricky prohlásila, že dál než do Cea nejde. Cea byl konec etapy i podle Corduly, ale já si chtěl zkrátit následující etapu, tak jsem si říkal, pokud nebude v Cea pršet, půjdu dál, do Mosteiro. Nepršelo, šel jsem dál, Cordula píše, že v Cea by měl každý ochutnat Pan de Cea, chleba, z Cea. Vyhlášený chléb v dalekém okolí, snad jediný tmavý chléb v Galicii a možná ve Šp. Ale kam se hrabe na "šumavu". Chtěl jsem si koupit malý vzorek, ale v měli jen celé pecny a nejsou zvyklí je krájet, Koupil jsem tam ale kousek empanady. Šp. pizza, tato s galicijskou kapustou, mrkví, čorízem atd.. Z Cea jsem šel příjemnou lesní cestou do Oseira. Že to bude cisterciácký klášter jsem věděl, ale jeho velikost mě překvapila. Informace viz google. Mnich, Louis, mi dal razítko do credetialu, zaplatil jsem 5€ a mohl se ubytovat. Dal mi také vlastnoručně malovaný obrázek Krista cca 6x12cm.Také jsme se, poutníci, mohli zúačastnit večerní modlitby. Byl to silný zážitek, který asi nekážu popsat. Cca 45 minut. Odcházel jsem ztichlým klášterem s mrazením. Ta modlitba nebyla kvůli nám, poutníkům. To dělaji každý den, a několikrát, viz kolo s denním rozvrhem. Neumím to popsat, snad až ústně, bude-li to někoho zajímat. Mnichů, včetně 2 noviců tam žije 11.
V prodejně, kromě knih, medu, pohlednic, prodávali i ruzné likéry. A protože v herberku byl kromě Michela, mě, argentinského páru ubytován také australan/tasmánec Tom, ten neodolal a koupil dvě 1/4l lahve eukalyptového likéru. Že to v Austrálii ještě nikoho nenapadlo, dělat z eukalyptu kořalku. A protože po první skleničce šel spát Michel, po druhé pár z Argentiny, tak na nás dvou bylo to dopít. On se zajímal o Prahu, já o Tasmánii... Likér nijak nepálí, po eukalyptu nevoní, ale je dost silný. Pod deku jsem lezl kolem půlnoci, a už jsem neměl sílu psát.
Jen upozorňuju na složení v herberku: Kanada, Austrálie, Argentina, a ještě ve vedlejším pensionu pár z JAR. Až na Asii, všechny kontinenty a já jediný, domorodec, Evropan.