Dnes v noci jsem vlastně poprvé nespal v místnosti sám. Z vedlejšího pokoje si největší chrápal dal matraci na chodbu (good idea, pro Mirka, on ví), aby nerušil své dva kolegy na pokoji a tím poskytl přes dveře zážitek i nám, poutníkům. Začal hned, jak ulehl, to jsem ještě psal potmě na mobilu včerejší report, a pokračoval jistě nepřetržitě celou noc, ale to už nevím, protože jsem více méně spal celých 8 hodin. To se mi doma nepovede. Ráno byla ještě do služeb Charity (Hogar San José) zahrnutá samoobslužná bezkofeinová káva
zalitá mlékem a dvě koblihy (donuts) v čokoládě. Jednu jsem si vzal a tu druhou nechal někomu dalšímu. Rozloučil jsem se spolunocležníky a po sedmé vyrazil. Ještě jsem musel do baru na opravdovou kávu. Cestou jsem narazil na bar Los Angelos, neměl nic společného s Kalifornií, či Holywoodem, prostě U Andělů. Narváno bylo, tak tak jsem se vešel k barovému pultu, a u sličné andělky si objednal cafe con leche a churros (takové poloměkké smažené tyčinky a ch se čte jako č). Výborný. "A za kolik"? "Za 1€". "I s churros"? "Si." Zatím nejlevnější snídaně. O pár metrů vedle další bar, a tam u pultu 2 chlapi, jinak prázdno. Nevím, jestli měli dražší kávu, nebo že za barem nestála sličná andělka. Z města jsem vycházel ještě za tmy, podél kopce, který mě včera celou etapu přitahoval. Nedalo mi to a vylezl na něj a čekal na východ Slunce. Ztratil jsem tak půlhodinu, ale stálo to za to. Cesta pak nevedla přímo po hřebenech, ale kličkovala mezi kopci. Ale je to příjemnější, když se pohled může opřít o kopec a ne končit někde v nekonečnu. Byl jsem trochu nervozní, protože podle mapy v průvodci se Camino mělo vzdálit od silnice max. na 1-2km a v půlce se na ni dokonce připojit. Značky mě ale stále vedly dál od silnice. Uklidnili mě proti jedoucí cyklisté, že se opravdu dostanu do Tembleque. Tady poprvé mapa nesouhlasila se značením v terénu. Když jsem se blížil k Tembleque, proti jel tentýž párek cyklistů. Zdravili jsme se jako staří známí. Prostě si udělali na kole 2 kolečka v horách. Cestou se z hor ozývala kanonáda, vždyť je víkend a to je čas rozsévačů broků a smrti jen tak pro zábavu. Protože ti králíci, na které se tu nejvíc střílí, jsou malí, vychrtlí, to nejsou králíci z králikárny, to nemůže být k jídlu. V poli mezi vinicemi jsem na dálku kukátkem pozoroval hejno (cca 10) velkých ptáků. Něco mezi husou, pávem, ale mělo to relativně dlouhé nohy, ale pštros to nebyl, protože se jich pár zvedlo a odletělo. Pak mě napadl ještě jeřáb.
Před Tembleque větrné mlýny, tak až sem musel Don Quijote jet s nimi bojovat. Jestlipak to zvládl z Tobosy za dva dny jako já. V Tembleque jsem si dal siestu na pěší zóně ve vyschlém řečišti místní řeky. Už tu s ní nepočítají. V půl třetí jsem sebral síly na posledních 14 km. Bylo to náročné. Žádný stín. Ale zase se blížili kopce, nyní spíš už hory. Tak snad zítra. Cestou jsem konečně potkal stádo ovcí a koz. Ovčák se jmenoval Čarki (nebo podobně). Když jsem se zeptal kolik ovcí a koz ve stádu má, odpověděl, že mnoho. Nemá je spočítané:-) Ve Villanueva de Bogas, kde jsem si už včera domluvil nocleh, hospitalero nebere telefon a není doma. Tak už jsem si hledal místo, kde přespím - ale v půldeváté se objevil, a tak zas bydlím sám, v útulku v polideportivu.
Ten chlapíkn cestě, to není moje selfíčko, to je Čarkí
Žádné komentáře:
Okomentovat