Ráno jsme již za světla zašli s Alainem na snídani a po ní se rozloučili. On má francouzského průodce po Camino de Levante, my s companěros (foto) jdeme Camino del Sureste a s Alainem bychom se měli zase sejít zítra. Hory se blížily, cesta stoupala, bylo příjemně. Odpočinul jsem si na 11.km a na 15. jsem zjistil, že mi z průvodce vypadl credencial, občanka poutníka. Odložil jsem batoh (španělsky hezky mochilla, ch se čte zase jako č) za mohutný olivovník a vydal se zpět. Jestli jsem ho nechal na místě siesty, tak to bude navíc 8km. Asi po jednom kilometru ležel uprostřed cesty. Uff, tolik to nebolelo. Hned jak jsem se vrátil k batohu, za zatáčkou na mě volal přes plot chlapík, Javier. (v modrém triku) Odkud?, kam?, jestli jsem katolík, on že je evangelík, luteráVn, a jestli jdu Santiaga, pak odběhl do domku a přinesl Bibli, dvojjazyčnou španělsko a anglickou a nalistoval Deuteronium, odstavec s přikázáními. "Já jsem tvůj jediný Bůh, ...neměj žádné jiné idoly (asi modly)...". Jestli jsem tomu dobře rozumněl, chtěl mi tím naznačit, že se v Santiagu nemám modlit k Svatému Jakubovi. (Mirku?, otče Evermode?, pomozte! ). Asi evangelický misionář. Radši jsem se zeptal na opuncie, co mu rostly u plotu (viz také včerejší foto živý plot). Zase odběhl a přinesl takové přidržovací kovářské kleště a uštípl jeden plod, který pak těmi kleštěmi otíral o větev túje, pak ještě o zem a těmi kleštěmi mi ho podal, abych si ho nožel oloupal. Uvnitř dužina zlutě oranžová, s množstvím semínek, a bylo to lahodné, jako broskev. Ještě mi skrz plot těmi kleštemi hodil na zem tři další plody, ať je nejdřív tou větví poválím po zemi. Asi to má na sobě žahavé chloupky, či čo. Rozloučili jsme se, a ještě sepjal ruce, a řekl "Santiago No". U jeho domku začalo 3km stoupání do Cadalso. 200?,300? výškových metrů. Necelý km před vstupem do města jsem došel staříka o holi vláčejícího nákupní tašku na kolečkách s pytlem se žrádlem pro nějaké zvíře, jaké jsem nerozuměl. Nabídl jsem mu pomoc. Tak jsem táhnul na zádech mochillu a za sebou docela těžkou tašku. Nerozuměl jsem mu nic, jen jsem odhadoval. Když jsem mu řekl, že jdu z Alicante, rozchechtal se a (asi) říkal "Proboha, človíčku, proč to děláš, to nemáš nic lepšího na práci?" Ale povídali jsme až nahoru, cestou jsme dohnali ještě jeho kámoše, kterému zopakoval, co se ode mně dozvěděl. Ten se mě zeptal, kolik mi je. 60. To se rozchechtali oba dva, jednomu 81, druhému 86, že jsem ještě dítě, el niňo. Ukázali mi, kudy mám jít na policii se přihlásit a rozloučili jsme se uprostřed křižovatky (Foto). Než jsem došel na policii, přihlásil se ke mně pán, zase Javier, se psem Chicem, že je z Los Amigos de los Caminos, že mě dovede do Albergue a na policii. Na policii nikdo nebyl, zavolal na číslo visící na dveřích, a že policajt příjde za čtvrt hodiny. Vzal mě k sobě domů, dal mi napít, dal razítko do credencialu, okopíroval moji občanku a vyrazili jsme k unytovně, která je ve sportovní hale. Cestou jsme potkali policejní auto, do okénka jim strčil kopii mé občanky, aby mě mohli zaregistrovat, buď to zahodili, nebo bude v Cadalso dnes spát Mladá Boleslav. Matrace máme v tělocvičně na judo, na tatami. A to by mohl být konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat