Den 7., 4.10., Montealegre - Pétrola, 26,5km

Ještě k včerejšímu večeru. Po večeři jsem zašel do baru na skleničku vino de la casa, domácí, místní víno, zdejší oblast Jumilla. Nebyla  jedna, byly dvě. Výborné. V televizi běžely zprávy, hlavně to katalánské referendum. Jindy tam je jen fotbal nebo jiný sport včetně corridy, ale teď asi všude hledí na zprávy. Komentovali to, ale jak? To bych si  moc vymýšlel:-)

Ráno jsem si zašel ke krásné pekařce pro chleba a croissant, cestou do baru jsem potkal Pedra, který šel do práce a  vřele se se mnou rozloučil. Po snídani jsem naložil opatrně batoh na záda a vyrazil  v osm, chvíli před východem Slunce. Myslím, že tělo už si zvyklo, a docela jsem se ráno na pochod těšil. Cesta byla jasná, Pedro mi ji předevčírem  ukázal. Po třech kilometrech jsem kouknul do průvodce a zjistil, že jdu po alternativní, o 3km delší cestě.

Vracet se nemělo cenu a navíc, ta kratší cesta vedla po silnici. Cesta byla krásná, stoupavá i klesavá, klikatila se, prostě vše, co má poutník rád. Když jsem došel k silnici v La  Higuera, informační tabule upozorňovala na Laguny, na opravdové, přirozené vodní plochy. Ta největší, kde jsou i plameňáci, byla bohužel mimo trasu, ale bílé tečky na vodní ploše, tedy ty plameňáky, jsem kukátkem zahlédl. Ze dvou menších  lagun na mé cestě byla jedna vyschlá, ale druhá plná kachen. Kousek za jezírkem jsem si dal hodinovou siestu. Cesta se pak blížila k větrné elektrárně roztáhlé od obzoru k obzoru , nepočítal jsem, ale tipnul bych ke stu větrníků. A byl to hukot.

Kousek za elektrárnou přišel vrchol cesty, jak skutečný (výška skoro 1000m n.m.) tak i zážitkový . Táhla se přede mnou asi 7km dlouhá prašná přímka. Představa hrozná, ale vlastně to bylo krásné. Šel jsem po ní  1,5hodiny. Daleký rozhled a nikde nic, žádný stín, jen pole a vinice,  a ta přímá cesta.  Tam jsem pocítil samotu,  ne chmurnou, ale  naplňující, radostnou. A to, co na začátku věštilo nudu se ukázalo být velkým zážitkem. Všiml  jsem si v dálce 300-400m v polích stáda ovcí a pasáka, a jednu chvíli jsme na sebe současně zamávali, až jsem dostal husí kůži z té  sounáležitosti v opuštěné krajině.

V cíli , kam jsem došel po 15h, jsem od albergue ( tady tomu říkají acogida, přístřeší? útulek?) 2krát volal Donu Damiánovi, ale nezvedal telefon, měl siestu. Před pátou už ho zvedl, ale moc jsem mu nerozumněl, tak jsem stále opakoval, že jsem před acogidou. Pak jsem viděl blížícího se staříka o holi, tak jsem k němu došel. Nijak moc jsme se nedomlouvali, naznačil ať jdu s ním. O blok dál mi dal klíč od acogidy a ukázal na schránku, kam ho zítra až budu odchaáet mám hodit.

Ty menší dveře vlevo

No a acogida? Vždyť se podívejte. Je to vlastně sákristie, ve skříni mešní roucha, v rohu elektrické varhany,... Voda jen studená v umyvadle, ale to mi dnes nevadí. Zapsal jsem se do knihy ubytovaných, chvíli si poležel a šel se projít po obci (spíš městečku) tu pivo, tam pivo, v obchodě čokoláda, večer v baru bocadillo con lomo (bageta s vepřovým masem) a zase pivo. V baru sedělo asi 5 lidí u baru a za barem barman. Když jsem si chroupal bocadillo, barman šel ven cigárko, za chvíli po něm další dva a pak i zbylí tři a tak jsem tam zůstal sám. A teď spát, zítra mě čeká 37km do Albacete.